Nejlepším lékem na závist je rada, kterou svatý Pavel dává Římanům: “V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého.” (Řím 12,10). Svatý otec o tom mluvil při dnešní generální audienci. Svou katechezi věnoval dvěma neřestem: závisti a ješitnosti.
Papež František se dnešní audience ve vatikánské Aule Pavla VI. osobně zúčastnil, avšak vzhledem ke své zdravotní indispozici svěřil přečtení katecheze mons. Filippovi Ciampanellimu ze Státního sekretariátu. S odkazem na závist papež poznamenal, že v jejím základu se skrývá napětí mezi nenávistí a láskou: chceme zlo druhého, ale ve skrytu duše toužíme být jako on. Druhý nám odhaluje, jací bychom chtěli být, ale ve skutečnosti nejsme. Jeho úspěch nám připadá jako nespravedlnost: myslíme si, že si jeho úspěchy či prosperitu jistě zasloužíme mnohem více! Biblickým příkladem tohoto postoje je Kainova žárlivost na Ábela.
„Čteme-li Písmo (srov. Gn 4) – řekl papež – jeví se nám jako jedna z nejstarších neřestí: Kainova nenávist k Ábelovi se rozpoutala, když si uvědomil, že oběti jeho bratra jsou Bohu milé. Kain byl prvorozeným synem Adama a Evy a vzal si největší díl otcovského dědictví. Stačilo však, aby Ábel, jeho mladší bratr, uspěl v malém podniku, a Kain se rozzuřil. Tvář žárlivého člověka je vždy smutná: hledí dolů, jako by neustále zkoumal půdu pod nohama, ale ve skutečnosti nic nevidí, protože jeho mysl je zahalena myšlenkami plnými špatnosti. Pokud závist není pod kontrolou, vede k nenávisti vůči druhým. Ábel bude zabit rukou Kaina, který nedokázal snést radost svého bratra.“
V pasáži věnované ješitnosti František poznamenal, že tato neřest jde ruku v ruce s démonem závisti. Obě neřesti jsou charakteristické pro člověka, který se snaží být středem světa a bezmezně využívá všeho a všech, aby se stal předmětem chvály a lásky.
„Marná chvála,“ pokračoval papež, „je přehnané a neopodstatněné sebevědomí. Marnivý chvástal má velké ego: nemá žádnou empatii a neuvědomuje si, že na světě jsou i jiní lidé než on sám. Jeho vztahy jsou vždy instrumentální, poznamenané ponižováním druhých. Svou osobu, svá dosažení, své úspěchy musí všem ukazovat: neustále pro sebe vyžaduje pozornost. A pokud někdy nejsou jeho kvality oceněny, rozzuří se. Ostatní jsou nespravedliví, nechápou, nejsou dostatečně na výši… Duchovní mistři nenavrhují mnoho léků na vyléčení ješitnosti. Zlo marnivosti má totiž lék samo v sobě: sláva, kterou ješitný doufal získat od světa, se brzy obrátí proti němu. A kolik lidí, oklamaných falešnou představou o sobě samých, pak propadlo hříchům, za které se brzy museli stydět!”
Zdroj: Vatican.va